na Blog.cz

Tento pozoruhodný a velmi žertovný příběh je veskrze pravdivý a proto též hrůzostrašný, Myslím, že se budete výborně bavit. Abychom tedy začali…

Rád po práci běhávám z kopce, abych chytil druhý dech. Již několikrát se mi podařilo chytit inženýry Patočku a Štycha nebo Oranžový expres ale druhý dech nikdy.

Jednou jsem zas takhle pásl vranostaje, strkal si nohu do krku a lovil tam ocelové pumlíče, a najednou jsem zaslech volání. Bylo to jedno z nejzoufalejších volání o pomoc, jaké jsem kdy slyšel. Znělo asi takhle: "Panely, činely, bác, panely, činely, bác!".

Okamžitě jsem se rozeběhl, navzdory bolestivým puchýřům, které se mi vytvořily na očních bulvách. Ještě že jsem si loni na jaře nechal implantovat umělé poprsí. Jakmile jsem ale otevřel skříň, vypadl z ní mléčný zub a začal mě dusit. Naštěstí se mu zalíbily krepové papíry, které mám neustále zastrčené v uších a začal mi pemzou čistit vlasy.

"Hýkalky oblékly brožovaný šev," oddechl jsem si. Ještě jsem však netušil, že ne na dlouho. Ve dveřích se totiž objevil krasavec Jára Duch.

"Krematoria zívají", pravil jačím hlasem. Zešedl jsem strachem. Snad jsem i vykřikl. Nevím. Pamatuji si jen, že jsem udělal kotoul a hlasitě krkaje, činil jsem jakoby nic. A opravdu to pomohlo. Krasavec Jára Duch mi podržel hlavu nad ohněm a zatímco jsem vrněl, probral mi všechny kapsy. Na hromádku před sebou poskládal: hořící doutnák, kapesní drát, žabí skřek, zánovní klišé, šťavnatý klitoris, šest metrů špagátu s uvázaným jehnětem na konci, hurikán, slepého mnicha a drek.

Ze zoufalství jsem mu prozradil, kde se skrývá Vlastík Naražeč vulgo Marta.

Jára Duch se spokojeně zašklebil, otřel si prach usazený za ušima a vydal se na cestu.

Mám rád, když ti očka září, jakoby potřená vaselinou či pošimraná špičkou skleněného luku. Vím také, že tohoto stavu dosahneš, když metáš kotouly po rozpáleném písku nebo polykáš živé ježky. Je ještě jedna možnost - poslouchat pravdivé historky. Proto ti teď jednu povím.

Jednoho podzimního dne, takového, kdy netopýři kradou housle a v lunaparku natírají lidem chodidla mravenčím lojem, rozbil jsem své prasátko a za střeva, mozeček a jatérka jsem si koupil slaměného houpacího koně. Nebýt oné strašlivé noci, byl by mi býval vydržel ještě leta. Avšak…

Zazvonil můj hlídací pes. Ano, ten, jemuž jsem přibil na jazyk zrcadlo, aby získal lepší čich. Otevřel jsem s námahou, při které mi praskl opasek z oparů a pupeční šňůra z pelikána, kterou jsem měl přehozenou jako šálu, a vyběhl z ní zelený šváb.

Šváb však neměl štěstí! stoupl si rovnou do pasti na hrochy. S hrůzou jsem sledoval jeho plastickými operacemi zrůzněnou tvář. Po chvíli se začal měnit přímo před mýma očima. V mého otce!!

Dlouho jsem neviděl otce tak rozjařeného, jako když si teď odšrouboval své dřevěné ruce a prohodil si je. Pak mě pohladil svýma plochýma nohama po dásních a pravil: "Jesuskote, otevři lahev gorilí krve."

Otřásl jsem se odporem a ze svrchníku mi vypadl karamelový igenot. Otec se bleskurychle sehnul a s výrazem mravenčího embrya začal igenot hladit. A to neměl dělat.

Třením dřeva a igenotu vzniká takzvaná Jupiterova plíseň, která sedá výhradně na slaměné houpací koně. Já hlupák si ihned neuvědomil, že jednoho mám. Jupiterova plíseň využila příležitosti, sedla na koně a než jsem se probral z omráčení, zmizela v oblacích prachu.

Rozplakal jsem se jako malý poník a od té doby nemyslím na nic jiného.

Náš strýc Varan měl, jak známo, šestadvacet statných dcer. Každá z nich byla jak strýc sám. Vysoká sedm stop a pod halenkou z vydělané rybí kůže ukrytý sýrový meč. Setkal jsem se s nimi jednoho podzimního odpoledne roku 1912.

"Čau," pozdravil jsem je.

"Ahoj slůně," odpověděly.

Své mládí jsem prožil jako údržbář v hostinci U kamenného dechu. Každé ráno jsem vstal a bystře vykročil po rukou ze schodů dolů. Tam mě již čekala malá šikmooká želva. Chvíli jsem se jí probíral ve vlasech prsty u nohou a pak jsem odešel.

Po ukončení povinné školní docházky v letě 1916, jsem se odebral na venkov, abych se naučil, jak se loví mroži. Je to celkem jednoduché, divím se, že to ještě nikoho nenapadlo, krom chromého starce zvaného Hybrid. Vtip spočívá v tom, že si spletete z vousů hada knír a ten si přilepíte na zadnici. Pak, hlasitě hýkaje, připlížíte se ke stádu mrožů. To si vás buď nevšimne - máte štěstí a můžete se vrátit domů - anebo si vás všimne a udupe vás k smrti (nebo alespoň ochrnete jako chudák Hybrid).

První strom jsem porazil v jedenatřiceti letech. Povedlo se mi to čirou náhodou. Nedaleko borového lesíka jsem zahlédl sojku. Mrštil jsem po ní svou nejoblíbenější zbraň - loutnu. Sojka se mi krutě vysmála a zmizela v nenávratnu. Nedbaje toho, vesele jsem si zanotoval.

Nejhorším obdobím v mém životě byl jistě rok 1989, kdy jsem musel obcházet svého slepého otce a imitovat bzukot letícího leguána. Otec, ač zcela slepý, střílel po letícím leguánu tak statečně, až ho usmrtil. Pozdě jsem litoval, že jsem se nechal, důvěřivý, zlákat k této produkci. S prostřelenou hlavou jsem toho mnoho nenadělal a raději zemřel.

Jednoho dne, pamatuji si to zcela přesně, poněvadž se nestává často, aby akvarijní rybičky pobíhaly po bytě, házely si s míčem a svázaly vás pupeční šňůrou z jaka, tedy jednoho dne se mi z ničeho nic objevila na obličeji skvrna.

Taková obyčejná, tmavě modrá, možná spíš do růžova zabarvená skvrna o velikosti stáda statných nosorožců. Chvíli jsem dělal jakoby nic, ale po chvíli, kdy se skvrna rozšířila i na mou skleněnou nohu, jsem vykřikl.

Rybičky všeho nechaly a efektními šipkami naskákaly do vln akvária. Naposled se nad nimi zavřela voda, jen ještě jednou se ten nejmladší vynořil, přední tlapky sepjaté, prosil o pomoc. Vystřelil jsem na něj z brokovnice a spokojen sám se sebou, věnoval jsem se skvrně.

Ale co to? Místo skvrny ležel na mém obličeji mrtvý chroust oblečený v tmavě zelený námořnický obleček, patrně zhotoven z jazyka žížaly nebo křídel tasemnice. Zatoužil jsem po tom skvostu vší silou své osobnosti. Opatrně, abych chrousta neprobudil, jsem mu rozepínal náprsenku. Když tu jsem asi udeřil kovadlinou do chroustovy dlaně moc prudce nebo se zableskl opalizující zpěv mouchy na slunci, nevím, ale chroust sebou cuknul a už vidím, není to chroust, nýbrž dalekonosnou zvukovou houfnicí ozbrojený leopard. Ještě chvíli se mi dařilo se bránit, ale znáte leopardy.

Nakonec mě přemohl a k mému údivu mi sám nasadil ten nádherný obleček. Nevěřil jsem vlastním nohám. Ale leopard pravil: "Tato kamizolka je spletena z podkožního tuku komára, sešitá vlasem slimáka a pojme do sebe dvanáct statných krabů."

Zesinal jsem hrůzou. Poslední, co si pamatuji, je rozevlátá hliněná čelist kudlanky nábožné a skřípavý smích zebry. Pak jsem upadl do bezvědomí a patrně zemřel.

Jednoho parného dne procházel se Bruno Jemelka s nasazenou psí hlavou po návsi a pohvizdo­val si. Jelikož měl na sobě falešný oblek, nikdo ho nepoznal a přivolaný hajný Otmar Zoubek ho sra­zil pěstí k zemi.

Mezitím, asi o tři metry dál, se děly prapodivné věci. Z otevřeného oka Soběslava Kývala vylezl obaleč jablečný a počal ho škrtit. Inženýr Norbert Stojka ve snaze zachránit přítele, odběhl se slovy: "V trávě se cosi hýbe!"

Naštěstí měl v sobě Kýval tolik duchapřítom­nosti, že udeřil obaleče do oka a začal se s ním prát. Byla to v pravdě pranice na život a na smrt. Když se vrátil přítel ing.Stojka, bylo již po všem. Kýval se oprašoval a se smíchem ukazoval na mrtvého obaleče "Podívej na tu potvoru, že jsem mu ale dal, vid'?"

Norbert zastrčil přinesené vidle do kaspičky u vesty a se skořicí v hlase udeřil svého přítele. Nakonec se všichni sešli v hospodě. Bruno Jemelka (pro jistotu měl nasazenu hlasu beraní), hajný Otmar Zoubek s falešným chrupem, Soběslav Kýval, pyšnící se svým vítězstvím nad obalečem jablečným i ing.Norbert Stojka.

Ale co to? Když došlo na placení, Soběslav se potupně zasmál a svlékl kožich z ježků. A pod ka­mizolkou z velryby se objevila typická béžová po­kožka obaleče jablečného.

"To jsem vás převezl," smál se obaleč, "mrtvý Soběstav leží mrtev v prachu a já tady chlas­tám."

Nikdo se nezmohl na slovo.

Rád bych upozornil, že pod každým výživným článkem, který jste se již dozajista naučili nazpamět (protože jak jste již z odpoledního tisku zjistili, může vás naše mladá výběrčí vyrušit v siestě a záludným kroucením boltců z vás vymáhat správnou odpověď) je ukrytá - tu více, tu méně - ANKETA.

Blanité anketní lístky jsou k vyzvednutí u Pelhřimova, štěrkovité u pana Zuba, svlažené na adrese Klubu pro obnovu mládí anebo lze hlasovati eklekticky, pomocí jednoduchého dvouapůl stránkového formuláře.

Prosím důrazně o vyplnění správných odpovědí, v opačném případě vám bude zapovězen přístup na naše pravidelná setkání U Kravičky.

děkuji

za realimentační tým

Heparin Štěbetka

NOHAMA VPŘED

Již od mládí jsem velmi malý. A nedosti na tom, trpím též velmi zvláštní nemocí zvanou řecky atrapy. Při tomto zhoubném onemocnění vám vrostou palce obou rukou do uší a malíčky do nosu. Jsem tedy, jak si jistě dovedete živě představit, upoután na skálu, kam mě mí rodiče chodili jedenkrát týdně krmit a ulevit mé hluchotě alespoň tancem. Též mi zastřihávali řasy, které hrozily přerůst v plnovous. Teď však již po dva roky, kde nic, tu nic. Neobjevili se. Abych řekl pravdu, začínám být nervosní. Voči se mi třesou. Pocit hladu nemám, poněvadž jsem si v žaludku vytvořil pět žlutozelených varanů a ti tam teď vesele skotačí, což mohu dost dobře pozorovat průhlednou kůží. Škoda jen, že jejich nejoblíbenější skrýší jsou varlata, čímž trpím.

To byl v krátkosti můj životní příběh a nyní vám mohu vypověděti velmi zábavnou historku.

Jelikož jsou mé vlasy od přírody šedé, skoro bych řekl, modré, mám problém s jesetery. Jeseteři jsou (vzhledem ke své váze skoro až nepochopitelně) popudliví. Proto jsem se jim po celý svůj život vyhýbal.

POVÍDÁNÍ O ZUBRU, MECHU, HŘMOTNÉM CHLAPÍKU, LÍVANCOVÉM TĚSTU, DRÁTĚNÉM SKLU, ŽIVOTADÁRNÉM ASFALTU A SPÍCÍM DECHU ANEB CO BY SE STALO, KDYBY RYBY BYLY VĚTŠÍ A PONÍCI RYCHLEJŠÍ

Pokaždé, když se oholím uspaným ježkem pře­padá mě touha jít do ZOO. Nikdy jsem ještě neo­dolal. Proto se holím co nejméně, ale dnes opravdu musím. Ve vousech se mi usadila káňata a já je mar­ně lákal na živé slony. Proto jsem se musel oholit, abych je vystrnadil. S potěšením jsem sledoval, jak plavou pryč, za jiným vousáčem. Káňata jsem tedy vyhnal, zato mě nohy automaticky donesy k bráně ZOO­.

Naštěstí nikdy neplatim vstupné, protože jsem král. Maskuji se ze prodavače drcených kostí a pro­volávaje v "Hrany z cesty, nebozízci jdou", pro­smyknu se kolem výběrčího.

Je to stejně zajímavé povolání - výběrčí. Sedí na žiletkách nohama nahoru, mne si mandle a poti­chu rozmlouvá s borovými semínky. Opravdu, za­jímavé.

Konečně jsem se ocitl v areálu. Nejprve zamí­řím k výběhu jaků. Jsou to moje oblíbená zviřátka. Miluji je pro jejich veselou povahu a kvůli tomu, jak dovedou být mrštní. Dokáží například položit si jedno oko na jazyk, vsunout ho do ucha a druhým zase vytáhnout! To mě prostě fascinuje.

Postupně jsem navštívil jestě mrože, rudovlasé myši, netopýry, ježky, žížaly, býky, želvy, ryby, tuleně, kolčavy, sýkory, rarohy, hady a žáby. To vše v uvedeném pořadí. Pak jsem šel dom.

TAJNÉ ZNAMENÍ ŽALÁŘNÍKA MÁCHY ANEB VYŠISIVANÝ OTEC

Již od svého mládí spím, jako když mě do ohně hodí. Nepamatuji se proto, proč mě Alphonso Dárek probudil, ani čím, ačkoli to, že svíral krabí klepýtko, mnohému napovídalo. Ale honem k vlastnímu příběhu.

Jak jistě všichni dobře víte,vplétám si na noc mezi prsty u nohou leguány a sytím je drceným sklem. Avšak jednoho večera, zřejmě z neznalosti nebo snad z frajeřiny, nevpletl jsem si tam leguány nýbrž stepujícího skřítka Dzina. A to jsem neměl dělat!

Skřítek Dzin si obul olověné botičky s egyptským vzorem a začal zpívat. Naštěstí jsem měl po ruce svou drátěnou čepici. Nasadil jsem mu ji a Dzin se uklidnil. Mohl jsem spokojeně spát.

Ale asi o půlnoci mě probudil ryzí smích. Navíc jsem měl vzápětí poznat, že to není ryzí smích, ale rysí nebo dokonce želví. Ano, byl to želví smích.

Všichni víte, jak se směje želva. Pro jistotu to připomenu. Želva se směje jen jednou za život a to tehdy, dojde-li k transplantaci holeních kostí papírového draka býku ostrorohu nebo rarohu důstojnému. Potom želva svleče krunýř, zavěsí se ohonem na višeň a začne hýkat. Přitom sebou rozvážně tluče o kmen stromu. Pochopíte tedy, že mě to pořádně vystrašilo. Naštěstí v tom okamžiku začal Dzin stepovat, to mě probudilo a já poznal, že to vše byl jen sen.

"Negližé," oddechl jsem si.

Zdravím vás!

S nepokojem v ledví jsem se doslechl, že jste vzali útokem stánky s cukrovou třtinou a vykoupili všechny světové zásobárny našich nejblyštivějších, nejperfektnějších, svého druhu vůbec nejdůmyslnějších a nejúžasnějších spisů. Proto po oddechovém čase, který jsem si zaslouženě vybral, možná budu pokračovat v převádění klenotů české lipernatůry do energetické formy - totiž zde na blog.

V případě, že svému závazku dostojím, očekávám od vás předem pochlebující telefonát v jazyce urdu na číslo 302 94 612. Dlouhého vyzvánění nedbejte, neboť budu mít aparát zaveden do tračníku.

Komu by snad byla během tříhodinového čekání na spojení dlouhá chvíle, může si ji ukrátit brousením zrnkového chleba o naše odkazy, zejména doporučuji první z nich.